Okopka.ru Окопная проза
Savenkova Faina
UmŘi, Netvore!

[Регистрация] [Обсуждения] [Новинки] [English] [Помощь] [Найти] [Построения] [Рекламодателю] [Контакты]
 Ваша оценка:
  • Аннотация:
    Přeložil: Jaromír Vašek, 2020
  
  hra o třech jednáních
  
  Postavy:
  
  Jekatěrina, dcera
  Viktoria, kamarádka
  Andrej, otčím
  "Ešafotovič" Aram Amotovič, učitel technologie
  Jelena, máma
  Kirill, bratr
  
  
  PRVNÍ JEDNÁNÍ
  
  PROLOG
  
  Pokoj Káti, dívka leží v posteli.
  
  MÁMA (hladí po hlavě svou šestiletou dceru): "V dalekém, předalekém království žil-byl odvážný princ. Jednoho dne náhodou uviděl portrét krásné princezny ze sousedního království. Princ se do ní tak zamiloval, že kromě své milované už nemohl na nikoho a na nic myslet. Ale princ nevěděl, jak jí říct o své lásce, protože věřil, že všechny krásné princezny jsou velmi rozmarné a sobecké. V té době se princ dozvěděl o kouzelné křídě, která splní všechna přání, a vydal se do vzdálených zemí, aby našel tento zázrak a napsal jím své nejtajnější přání. Nakonec se mu podařilo kouzelnou křídu najít. A jednoho rána se jeho milovaná dozvěděla o citech odvážného prince z daleké země, protože před celou svou družinou napsal, že miluje princeznu víc než jasnou oblohu a studenou pramenitou vodu, více než veselé ptačí trylky a poryvy volného větru. Od té doby byla krásná princezna a odvážný princ pořád spolu, protože kouzelná křída pomáhá splnit jen upřímná přání.
  
  KÁŤA: "Mami, a princ a princezna-to jste vy s tátou?"
  
  MÁMA (s úsměvem): "Ano, kotě. A teď dobrou noc."
  
  Мáma políbí svou dceru na tvář a začne sbírat fotografie roztroušené na posteli. Než je vloží do krabice, vytáhne ze spodní části malý kousek křídy, chvíli se na něj dívá, poté jej vloží zpět a posbírané fotografie dá navrch.
  
  SCÉNA PRVNÍ
  
  Z pokoje Káti je slyšet dětský křik. Máma a otčím přiběhli za tím křikem a vidí, jak Káta bije bratra po ruce. Máma vezme plačícího syna do náručí.
  
  Máma: "Co se stalo?! Nemůžete být spolu chvilku bez křiku?!"
  
  Káťa ukazuje na bratra.
  
  Káťa: "Vzal klíč od mého pokoje. Podívejte, co udělal!"
  
  Káťa ukazuje na psací stůl, jehož všechny zásuvky jsou vytažené, a věci jsou rozházené kolem.
  
  Dívka si otře slzy, zvedne ze země sešit a ukazuje ho mámě.
  
  Káťa: "Podívej, počmáral mi všechny sešity! Co teď řeknu ve škole?"
  
  Máma (s úsměvem): "Pravdu. Že se je mladší bratr rozhodl ozdobit svými kresbami."
  
  Káťa: "Aby se mi smála celá třída? Mami, ty si snad děláš ze mě legraci?!"
  
  Máma: "Káťo, přestaň, toto ti nestojí za to, abys bila malého. Kirjuša pořád brečí."
  
  KÁŤA: "Kirjuša brečí?! No, předtím mně div nevyrval vlasy, když jsem se sehnula, abych mu vzala ty věci!"
  
  MÁMA: "Panebože, Káťo, je ti už 12 let! Opravdu si neuvědomuješ, že Kirill je ještě malý a plně nechápe, že ti ublížil, a ty, na rozdíl od něj, dokážeš pochopit, že bít dítě není hezké?"
  
  KÁŤA: "No a co, že jsem starší? Když mi je 12, znamená to, že mě to nebolí, jako jeho (ukazuje na svého bratra), a může mě bít?!"
  
  OTČÍM: "Káťo, přestaň s tím! Kirjuša má jméno. A vůbec, když nechceš, aby chodil do tvého pokoje, zamykej dveře. Nebo si opravdu myslíš, že ti čtyřleté dítě mazaně vzalo klíč od pokoje zpod nosu, aby tě naštvalo?"
  
  KÁŤA (čichá): "Ale on ho opravdu vytáhl z kapsy. Když jsme seděli u stolu a večeřeli... A pak udělal všechno tohle..." (rozhlédne se po místnosti)
  
  OTČÍM: "Tak, to už tedy není legrace. Káťo, dostaneš trest. Doufám, že budeš mít ještě čas do Nového roku přemýšlet o svém chování. Jinak..."
  
  KÁŤA: "Co jinak?! Radši potrestej svého syna. A tys opravdu takový, abys mi říkal, jak se mám chovat?"
  
  MÁMA: "Okamžitě přestaň! Co si to dovoluješ?!"
  
  KÁŤA: "Ty sama mě učíš říkat jen pravdu. On pro mě není nikdo. Jako jeho syn. To oni se vetřeli do mého pokoje a začali si dělat svoje pořádky, ne já. Proč bych měla mlčet?"
  
  MÁMA: Tak už toho mám dost. Andrjuši, pojďme odsud. Ať tu zůstane sama se svými pořádky."
  
  Máma se otočí, nechá svého manžela jít napřed, odejde a hlasitě bouchne dveřmi.
  
  SCÉNA DRUHÁ
  
  Večer 1. ledna. Venkovský dům. Rodina se vrací z procházky. Když vstoupili, setřásli ze sebe sníh.
  
  KIRILL (hází imaginární sněhovou kouli na tátu): "Buch!"
  
  OTČÍM (uhýbá se imaginární sněhové kouli): "Páni! Skoro trefa!"
  
  Všichni kromě Káti se smějí.
  
  MÁMA: "Kaťušo, pomoz bratrovi se svléknout, já zatím udělám čaj."
  
  KÁŤA: "Proč zase já?"
  
  Otčím přistupuje k synovi a pomáhá mu rozepnout knoflíky.
  
  OTČÍM (obrací se na syna): "Kirjušo, zkusíme se sami svléknout? Ukažme naší Kateřině Veliké, že už jsme dospělí a nezávislí."
  
  MÁMA: "Káťo, proč jsi takový bukač? Zapni girlandy. Vždyť je svátek! Podívejte se, kolik sněhu přinesl Děda Mráz! Skutečný novoroční zázrak! Ať jsou i různobarevná světla součástí tohoto zázraku."
  
  KÁŤA jde zapnout girlandy.
  
  KÁŤA (pro sebe): "Jo, Děda Mráz... Hodinám zeměpisu, kde se vysvětluje, proč sněží, nějak věřím víc než v Dědu Mráze. Kdyby zázraky skutečně existovaly, nedošlo by k žádné autonehodě a můj táta by byl naživu, a nemusela bych trpět otčíma s tím malým netvorem, který mi ještě vzal i mámu."
  
  Máma přichází k pohovce a položí na stolek, stojící naproti ní, čaj.
  
  MÁMA: "Tak je to lepší."
  
  Káťa jde ke stolku, bere šálek, vrací se k jolce a ke všem se otočí zády. Kirill vylezl na pohovku, lehl si a položil hlavu tátovi do klína. Máma hladí chlapce po nohou, usmívá se a dívá se na něj. Pak si všimne, že Káťa u nich není.
  
  MÁMA: "Ptáčku, proč nejsi se všemi pohromadě?"
  
  KÁŤA: "Chci se podívat na ... "malé částečky zázraku", třeba se splní aspoň jedno nevyplnitelné přání... A ty budeš u toho..."
  
  MÁMA (mírně zvýší hlas, aby to Káťa slyšela): "Ach, Kaťušo, mohu být s tebou tady na pohovce? Dnes jsem unavená..."
  
  OTČÍM: "Děvčata, můžete být tišeji? Kirjuša usnul."
  
  MÁMA (láskyplně): "Je také unavený, chudák..."
  
  Máma, která se chystá pohladit syna po hlavě, mu přejede rukou po jeho čele.
  
  MÁMA: "Hoří!"
  
  SCÉNA TŘETÍ
  
  Obývací pokoj venkovského domu. Káťa, která ještě neví o nemoci bratra, je uchvácena blikajícími světly girland, Kirill leží na pohovce a jeho rodiče stojí u něj.
  
  MÁMA (dotýká se Kirillova čela a dlaně): "Panebože, proč to? Andrjuši, přines teploměr. A léky na snížení teploty. A..."
  
  OTČÍM (objal svou ženu): "Leni, uklidni se, dobře? Je to jen zvýšená teplota. Všechno bude v pořádku. Hned budu zpátky."
  
  Otčím odchází. Káťa si všimne rozruchu a přichází k mámě.
  
  KÁŤA: "Všechno v pořádku?"
  
  MÁMA: "Kirjuša onemocněl. A nemáme tu ani mnoho léků."
  
  Otčím se vrací s lékárničkou v ruce.
  
  OTČÍM (podává své ženě teploměr): "Na. Léky na snížení teploty tu ještě máme, také kapky proti kašli. (V rukou potřese krabičkou a lahví sirupu.)
  
  MÁMA: "Kirjušo, synku, probuď se. Změříme teplotu?"
  
  KIRILL (ospale): "Jo..."
  
  Máma sedí vedle syna, otčím stojí u nich.
  
  OTČÍM: "Tak co?"
  
  Máma vytáhne teploměr, podívá se na něj a ukáže ho svému manželovi.
  
  OTČÍM: "Zavolám sanitku."
  
  Otčím jde s telefonem do jiné místnosti, Káťa přichází k mámě, zatímco ta dává lék Kirillovi.
  
  KÁŤA: "Něco vážného? Mám s něčím pomoci?"
  
  MÁMA: "Ano. (obejme Káťu, ta obejme svou mámu) Kaťušo, děkuji ti, že jsi nablízku. Po tátovi... bojím se teď i nesmyslů..."
  
  Do pokoje se vrací ustaraný otčím, máma odchází od Káti.
  
  OTČÍM: "Budeme to muset chvíli vydržet sami. Silnice zaválo tak, že se sem sanitka hned tak nedostane. Půjdu k sousedům a požádám je, aby pomohli alespoň trochu uvolnit cestu. Svým lidem jsem řekl také, ale už jsou všichni zapřaženi, takže pomůžou podle svých sil a možností."
  
  Otčím se obléká a jde ven.
  
  MÁMA: "Ptáčku, poseď s bratrem, a já zatím nachystám věci pro nemocnici."
  
  Máma odchází z pokoje a Káťa zůstává sama se spícím bratrem.
  
  KÁŤA: "Víš, jsem ráda, že jsi nemocný, netvore. Zasloužil sis to. Kvůli tobě a tvému otci na mě máma zapomněla. A teprve teď si vzpomněla. Možná se zázraky dějí a vy už nebudete v našem životě s mámou. Akorát škoda, že jí bude po tobě smutno. Ale já budu s ní a nikdy ji neopustím, a ty brzy pro ni zmizíš, jak jsem kdysi zmizela já. Je třeba jen trochu počkat."
  
  
  DRUHÉ JEDNÁNÍ
  
  SCÉNA PRVNÍ
  
  Pokoj Káti. Káť a Vika hrají "Monopoly".
  
  VIKA: "Hej, nespi! Jsi na řadě."
  
  KÁŤA: (hodí kostkami): "No jo."
  
  VIKA" "Tys "šla do sebe, vrátím se později"? Na co vůbec myslíš?"
  
  KÁŤA: "Ale, různé nesmysly."
  
  VIKA: "Zkus to. A vůbec, máš minus jednu továrnu."
  
  KÁŤA: "Ach, to mě mrzí! Na."
  
  Káťa předává Vice kartu.
  
  KÁŤA: "Ty věříš na zázraky?"
  
  VIKA: "Ha ha... Dík, skoro jsem se udávila. Co ty máš se zázraky? Nějaký s otčímem?"
  
  KÁŤA: "Nee, ty mě nechápeš. Mluvím o skutečných zázracích. Pamatuješ na moje novoroční přání, abychom byli s mámou znovu spolu. A potom se dítě dostalo do nemocnice. Teď si myslím, že se možná někdy splní novoroční přání. A potom nám s mámou už nikdo nebude překážet...."
  
  VIKA: "No to je teda zázrak. Nazývá se nemoc. A to se stává mnohým. Zvláště v zimě."
  
  KÁŤA: "Ale ty! Myslím to vážně. Najednou onemocněl, předtím s ním bylo všechno v pořádku. Celý den nic a pak - bác, hned sanitka a nemocnice."
  
  VIKA: "Podle mě hledáš něco, co neexistuje. Věř však čemu chceš. Na skutečný život to nemá velký vliv."
  
  KÁŤA: "Ty jako vždy. Víš, čím se inspirovat, že jo."
  
  VIKA: "A ty sis myslela, že tě přesvědčím, že Baba Jaga a Nesmrtelný Kostěj existují a teď právě... brousí nože ve sklepě!? To určitě."
  
  KÁŤA: "Hej, já jsem nemluvila o dětských pohádkách!"
  
  VIKA: "A jaký je rozdíl mezi Babou Jagou a novoročními zázraky? Přímo "Vánoční stromečku, rozsviť se"!"
  
  KÁŤA: "Nevím. Asi máš pravdu... Jé, už je tak pozdě! Nevyhubují ti?"
  
  VIKA: "Né. Rodiče určitě ještě nejmíň dvě hodiny nebudou doma. A vůbec, jim je asi jedno, kde jsem."
  
  KÁŤA: "Proč si to myslíš? Všechno, co chceš, ti koupí, léto trávíte celá rodina pohromadě."
  
  VIKA: "To jistě. Trávíme... Všichni pohromadě, ale každý sám... Ale máš pravdu, stejně je čas jít domů."
  
  Vika odejde, Káťa složí deskovou hru a schová ji do skříně, přičemž si všimne krabice s fotkami. Káťa vytáhne ze dna kousek křídy a otáčí ji v rukou.
  
  KÁŤA: "Ale ty taky můžeš být kouzelná, jako v pohádce mámy."
  
  SCÉNA DRUHÁ
  
  Byt. Vrací se Otčím. Káťa sedí v obývacím pokoji a čte si knihu.
  
  OTČÍM: "Nechtěla by ses například zeptat, jak se daří tvému bratrovi? Nebo budeš mlčet?"
  
  KÁŤA: "Ty to stejně řekneš. No a já poslouchám, stejně nemám na výběr."
  
  OTČÍM: "Jasně... Můžeš s lidmi mluvit normálně?"
  
  KÁŤA: "Něco není v pořádku?"
  
  OTČÍM: "Nic není v pořádku."
  
  KÁŤA: "Co s tím tedy mám společného?"
  
  OTČÍM: "Nic s tím nemáš společného!"
  
  Otčím odchází do kuchyně.
  
  OTČÍM (křičí): "Káťo, žádal jsem tě umýt nádobí!"
  
  KÁŤA (tiše): "No jo, už to začalo..."
  
  Káťa odloží knihu stranou a vstává z pohovky.
  
  KÁŤA: "No, zapomněla jsem, zapomněla. A vůbec, svůj talíř jsem si hned umyla, ale myčkou nádobí jsem se nedala najmout. Není tedy třeba na mě křičet."
  
  OTČÍM: "A víš že já také ne? Stejně jako kuchařkou a uklízečkou. Ale večeře je přece připravena a ty nemusíš stát u sporáku. Můžeš se už přestat chovat jako dítě? Stejně jsme rodina, ať chceš nebo nechceš."
  
  KÁŤA: "Máš pravdu, nechci! Ale mě se na to nikdo neptal, všechno bylo rozhodnuto za mě. Tak i teď všechno dělejte sami."
  
  OTČÍM: "Káťo, dost! Teď musíme podporovat a pomáhat Leně a Kirjušovi, ne se hádat."
  
  KÁŤA: "Moje máma je v pořádku, ale se svým synem se vypořádejte sami. Oba jste pro mě -nikdo!"
  
  OTČÍM: "Malá egoistka! Budeš týden bez telefonu, možná dostaneš rozum!"
  
  KÁŤA: "Ale prosím! Nic jiného jsem od tebe ani nečekala. Hned je vidět, kdo je otcem malého netvora. Umíte jen škodit ostatním!"
  
  Káťa se otočí a běží do svého pokoje.
  
  SCÉNA TŘETÍ
  
  Druhého dne, pokoj Káti. Káťa a Vika poslouchají hudbu a pijí čaj.
  
  VIKA: "Proč jsi tak zachmuřená? Ve skutečném životě nezbylo místo pro všechny tvé Kostěje?"
  
  KÁŤA: "Ha ha. Moc vtipné..."
  
  VIKA: "Ale vážně? Znovu jste se pohádali s otčímem?"
  
  KÁŤA: "No jo. Hádej proč?"
  
  VIKA: "A to je možné? Podle mého vy nepotřebujete důvod k hádce."
  
  KÁŤA: "To není pravda! Vždy je tam důvod. Tentokrát jsem zapomněla umýt nádobí."
  
  VIKA: "Soudě podle výrazu jeho tváře, když jsme se včera v noci srazili u vašich dveří, špinavé nádobí už vypadávalo ze dveří ven."
  
  KÁŤA: "No jako vždy. Má špatnou náladu, zůstala jsem bez telefonu. To je ta spravedlnost! Proč být s takovým člověkem, kterému jako by právě uteklo jeho milované štěně?"
  
  VIKA: "Ano, rodiče taky. Už mě to unavuje. Vidím je na fotografiích častěji než doma. Ale jakmile si vezmou den volna, začne to. Ať udělám cokoli, všechno bude špatně, a jak se zdá, přitom sami nevědí, jak je to "správně". V každém případě jak to dělám já, to není správně, a ostatní není důležité."
  
  KÁŤA: "Aspoň nemáš otčíma, takže to není zlé."
  
  VIKA: "Jaký je v tom rozdíl? Potřebují mě jen na to, aby měli na koho řvát. Jsou buď v práci, a já jsem sama, nebo doma, a pořád se jim něco nelíbí, hádáme se, a jsem zase sama ve svém pokoji. Takže jsme na tom podobně."
  
  KÁŤA: "Všechno je to nějak smutné."
  
  VIKA: "No jo. A jednou se z nás stanou nikomu nepotřebné staré babky se třemi desítkami koček a každodenními sezeními na lavičce u dveří."
  
  KÁŤA: "Toto je nejoptimističtější budoucnost, jakou jsem kdy slyšela."
  
  Káťa a Vika se smějí.
  
  VIKA: "Kdybych věřila na všechny ty nesmysly se zázraky, vymyslela bych něco i pro sebe. Například rodiče, kteří myslí nejen na sebe a na to, kde se chtějí v létě rekreovat, jaké opravy udělat a nějaké další nesmysly, ale také na mě. Copak to je moc?"
  
  KÁŤA: "Nepůjdeme ven se koulovat?"
  
  VIKA: "Tak jo. Vyhraje ten, kdo bude vypadat méně jako sněhulák."
  
  KÁŤA: "A zároveň cestou něco zkontroluji."
  
  VIKA: "Co tím myslíš?
  
  KÁŤA: Zatím neřeknu, jinak se budeš smát."
  
  SCÉNA ČTVRTÁ
  
  Školní dvůr. Dívky dělají ze sněhu koule a házejí je po sobě.
  
  VIKA (uhýbá se kouli): "No, kdo se tu neumí trefit?"
  
  KÁŤA (zasáhla Viku další sněhovou koulí): "Neumím se trefit?"
  
  VIKA: "Jsem jak sněhulák. Už mi je zima."
  
  KÁŤA: "Jsi zmrzlá, to znamená, že nejsi sněhulák. Sněhuláci si na mráz zatím nestěžovali."
  
  VIKA: "A ani na horko si nestěžovali. Nic nemají, víš."
  
  Otevřou se dveře školy se a vykoukne učitel technologie Ešafotovič.
  
  EŠAFOTOVIČ: "Hej, opatrně, abyste mi nerozbily sklo!"
  
  VIKA: "Dobrý den, Arame Ašotoviči! Šťastný nový rok! A nebojte se, už jdeme domů, jsme zmrzlé."
  
  KÁŤA: "Zahřejeme se horkým čajem, abychom neonemocněly."
  
  EŠAFOTOVIČ: "Ale já vám můžu dát čaj hned."
  
  KÁŤA: "S radostí! Jen si setřeseme sníh."
  
  VIKA (šeptem, bere Káťu za ruku): "Co to má znamenat?"
  
  KÁŤA (šeptem): "Řekla jsem ti, že ti všechno později řeknu. Nebo si myslíš, že jsme sem přišly jen tak? Jen je všechno mnohem lehčí a nemusely jsme o nic samy žádat."
  
  SCÉNA PÁTÁ
  
  Místnost hlídače. Ešafotovič položí na stůl tři šálky horkého čaje.
  
  KÁŤA: "Nečekala jsem, že vás tu uvidím."
  
  EŠAFOTOVIČ: "To je tak: Nový rok, prázdniny, a kromě mě není nikdo, kdo by dohlédl na školu."
  
  VIKA: "Proč? Hlídač je nemocný?"
  
  EŠAFOTOVIČ: "Ne, ne, Bůh s tebou, děvče! Prostě někdy za něj hlídám."
  
  KÁŤA: "Páni! To znamená, že máte na starosti celou školu po celou dobu prázdnin?"
  
  EŠAFOTOVIČ: "Dá se to tak říci. Snad kromě učebny zeměpisu. Semjonovna ve spěchu učebnu zamkla a klíče vzala s sebou, ale okno nezkontrolovala a nechala je otevřené. Bojím se, že je vítr otevře dokořán, a já nic neudělám - nedosáhnu na něj ze země ani smetákem!"
  
  Káťa otáčí šálek ve svých rukou a poté ho položí na stůl.
  
  KÁŤA: "Mohu vás o něco požádat?"
  
  EŠAFOTOVIČ: "Co je to za tak strašnou žádost, že jste sem kvůli ní přišly o prázdninách?"
  
  KÁŤA: "Ona není strašná, ale trochu směšná. Maminka mně v dětství vyprávěla pohádku o kouzelné křídě, která splňuje přání, pokud jej zapíšete na školní tabuli. A pořád mám schovaný jeden malý kousek křídy v krabici se starými fotkami. Nedávno se jedno moje přání splnilo a já jsem začala věřit na zázraky. Tak chci zkontrolovat, jestli je opravdu taková kouzelná, nebo jsou to všechno prostě jen pohádky?"
  
  VIKA: "Zase to tvoje? To už vůbec není vtipné a začíná to být trapné."
  
  EŠAFOTOVIČ: "No, jestli chce člověk věřit na zázrak, kdo mu to může zakázat? Ale pokud se ukáže, že je to pravda, rozhodneš se pro správné přání? To, co napíšeš, nelze vrátit zpět. Nebojíš se udělat chybu? Nebudeš litovat?"
  
  KÁŤA: "Ne, já vím, co chci. A ani moc nevěřím, že je kouzelná. Ráda bych, samozřejmě, ale přesto ... Takže se nemám čeho bát."
  
  EŠAFOTOVIČ: "Tak piš. Tady je klíč od té třídy, běžte tam. Ale nezapomeň na má slova."
  
  VIKA (rozzlobeně šeptem): "Káťo, ty opravdu věříš na všechny ty nesmysly?"
  
  KÁŤA (šeptem): "Nevím. A proč ne, je to lepší než nedělat nic a trpět otčíma s netvorem a tak dále. Víš, moje máma byla pořád s nimi a na mě si vzpomněla, až když netvor onemocněl. Je mi jedno, co se stane s tím malým skřetem, ale chci, aby byla moje máma se mnou. I táta. Chci, aby se vrátil a byli jsme opradová rodina."
  
  Káťa a Vika vejdou do třídy a jdou k tabuli.
  
  VIKA: "A co hned takhle: "Tati - obživni"?"
  
  KÁŤA: "Samozřejmě to ne. Nejprve se to musí zkontrolovat. Co tak chtít? Aby se otčímovi porouchalo auto? Ne, to je nějaké hloupé."
  
  VIKA: "Vůbec-všechno to je hloupé, jestli sis toho nevšimla."
  
  KÁŤA: "Jé! (Pauza.) A mám nápad. Ať se mi můj otčím omluví. To se nikdy nestalo a bez pomoci kouzla se to nikdy nestane. Dospělí se dětem za své chyby nikdy neomlouvají."
  
  Káťa píše křídou: "Omluv se" a prohlíží si nápis.
  
  KÁŤA: "A co, nevypadá to špatně! Není to krasopis, ale ani jsem to nenaškrábala jak kocour!"
  
  SCÉNA ŠESTÁ
  
  Káťa a Vika, pokoj Káti.
  
  KÁŤA: "Představ si, otčím se mi včera večer omluvil a vrátil mi telefon!"
  
  VIKA: "Co, jen tak? Tomu nevěřím."
  
  Káťa ukazuje telefon.
  
  VIKA: "Dobře, věřím. Jak jsi ho k tomu přiměla?"
  
  KÁŤA: "Nikoho jsem nenutila. Sám přišel včera večer a hned žádal o prominutí. Jak vidíš, má obavy, navíc si sám se vším nedokáže poradit."
  
  VIKA: "A ty co?"
  
  KÁŤA: "Ale nic. Dohodli jsme se, že on bude vařit, a já umyji všechno nádobí. Aha, nesmysly. Nejdůležitější je, že křída funguje, Viko! Budu mít opravdovou rodinu a nepotřebuji nikoho jiného!"
  
  VIKA: "Chápu... Tak opravdová rodina, jo? To znamená: "máma, táta, já -jsme šťastná rodina", a Viku už nepotřebuješ? Už nebude nutné slzičky utírat. Jasně, "rodina"... To ale není otčím s tvým nemilovaným bratrem, když nikomu kromě své kamarádky nemůžeš nic říct. No dobře. Nikdo tě už nebude potřebovat..."
  
  KÁŤA: "Počkej, Viko, já..."
  
  VIKA: "Co já?"
  
  Vika popadne kousek křídy z nočního stolku a rozzlobeně jej hodí na zem, čímž se rozletí na několik kousků.
  
  KÁŤA: "Co jsi to udělala?!"
  
  VIKA: "Zbavila tě šíleného nápadu."
  
  KÁŤA: "Nenávidím tě! Jdi pryč!"
  
  Vika uteče, Káťa s pláčem sbírá kousky křídy.
  
  
  TŘETÍ JEDNÁNÍ
  
  SCÉNA PRVNÍ
  
  Další den. První patro nemocnice, Káťa si prohlíží plakáty a bezcílně chodí po chodbě. Návštěvníci chodí kolem. Přichází k ní Ešafotovič.
  
  KÁŤA: "Dobrý den!"
  
  EŠAFOTOVIČ: "Ahoj, ahoj. Tys tu taky?"
  
  KÁŤA: "Ano. Přišel jste někoho navštívit?"
  
  EŠAFOTOVIČ: "I to je možné říct. Ke komu spěcháš?"
  
  KÁŤA: "Můj bratr tu leží na jednotce intenzivní péče. Máma je teď u něj."
  
  EŠAFOTOVIČ: "Tak proč tady stojíš?"
  
  KÁŤA: "Stejně mě k němu nepustí. A já ani nechci. Nemám ho ráda. Maminka je pořád buď s ním, nebo s otčímem, a o mě nemají zájem. Myslím, že pokud nic nepotřebují, pak si mojí nepřítomnosti ani nevšimnou."
  
  EŠAFOTOVIČ: "Neměla bys být taková."
  
  KÁŤA: "Ani náhodou. Je to pravda. Proto jsem chtěla vědět, jestli se moje přání dá splnit, nebo má Vika pravdu a všechno jsem si jen vymyslela."
  
  EŠAFOTOVIČ: "A co, zjistila jsi to?"
  
  KÁŤA (smutně): "Ne. Křída se rozpadla na malé kousky kvůli tomu, že ji Vika hodila včera na zem. Blázen."
  
  EŠAFOTOVIČ" "Ale, jste přece kamarádky, proč jí nadáváš? A víš proč?"
  
  KÁŤA: "To ne. Kvůli něčemu se urazila, i když jsem jí nic špatného neřekla. Prostě jsem jí sdělila, že teď mohu být znovu se svými rodiči."
  
  EŠAFOTOVIČ: "Co, a to je vše? Ukázalo se, že tvá kamarádka nechce, abys byla šťastná?"
  
  KÁŤA: "Netuším, co jí vlezlo do hlavy. Asi. Nebo možná jen závidí."
  
  EŠAFOTOVIČ: "Nebo se bojí?"
  
  KÁŤA: "To ne, proč by se měla něčeho bát?"
  
  EŠAFOTOVIČ: "Možná toho stejného jako ty? Co je pro někoho radost, může jiného člověka vyděsit."
  
  KÁŤA: "Hm, nechtěla jsem volat klauny z jiného světa."
  
  EŠAFOTOVIČ: "Jaké ještě klauny?"
  
  KÁŤA: "Ale, zapomeňte na to. Jak vůbec může vyděsit štěstí toho, kdo je mu drahý? Čím?"
  
  EŠAFOTOVIČ: "Tím, že šťastný člověk někdy zapomene na všechno a na všechny kolem."
  
  KÁŤA: "Proč by si Vika vůbec myslela, že na ni zapomenu a kvůli tomu bychom se přestaly kamarádit? Ach. Zdá se, že není blázen ona, ale já. Sama jsem řekla, že kdybych žila se svým tátou a mámou, nic jiného bych nepotřebovala... Ale tím jsem neměla na mysli, že bychom se přestaly kamarádit a chodit spolu ven..."
  
  KÁŤA (odbíhá): "Děkuji vám, hned běžím za Vikou a promluvím si s ní."
  
  EŠAFOTOVIČ (tiše): "Ach, lidé, během tolika let se ještě nenaučili porozumět si navzájem..."
  
  SCÉNA DRUHÁ
  
  Byt Káti. Zazvoní zvonek u dveří. Káťa pohlédne kukátkem a ihned otevře dveře.
  
  KÁŤA (objímá Viku): "Promiň! Nechtěla jsem tě urazit."
  
  VIKA: "I ty promiň. Tu křídu jsem nezlomila úmyslně, stalo se to náhodou... Vím, že pro tebe byla velmi důležitá..."
  
  Dívky jdou do Kátina pokoje.
  
  KÁŤA: "Byla jsem dnes za tebou se omluvit, ale nebyla jsi doma."
  
  VIKA: "Jo, rodiče říkali. Káťo, mně je opravdu líto, že si teď nesplníš to své přání. Tehdy jsem se moc bála, že zůstanu úplně sama."
  
  KÁŤA: "Potkala jsem dnes Ešafotoviče v nemocnici. Nevím, ke komu šel, ale trochu jsme si povídali. Byl to on, kdo řekl, že ses mohla obávat, a ne závidět. Víš, ani jsem si nemyslela, co se vše prostě může stát."
  
  VIKA: "Byl to jen strach, a je z něj teď tolik problémů."
  
  KÁŤA: "No jo... Viko, my stejně pořád zůstaneme kamarádky, že."
  
  Káťa vstane, jde k nočnímu stolku a vezme do ruky kousek křídy.
  
  KÁŤA: "Našla jsem velký kus. Může to dokonce stačit na jedno přání. Tak. A co ty, půjdeš se mnou?"
  
  VIKA: "Jasně! Půjdeme zítra za Ešafotovičem do školy?"
  
  KÁŤA: "Jo, dnes už je pozdě. Takže se znovu staneme vlastníky továren a závodů.
  
  VIKA: "Ne, ne. Co si radši něco zahrát na notebooku? Získáš tak alespoň určitou šanci na výhru."
  
  SCÉNA TŘETÍ
  
  Byt. Pozdní večer. Otčím se vrací domů.
  
  KÁŤA: "Nádobí jsem umyla. Všechno. A vůbec-dohodli jsme se, ale večeři nevidím."
  
  OTČÍM (unaveně): "Káťo, Kirjušovi je hůř. Kdybys neutekla z nemocnice, věděla bys to. Máma není ve své kůži, a ještě ty utečeš a hledejte mě... A vůbec, obejděme se aspoň teď bez hádek, hm? Hned něco rychle připravím."
  
  KÁŤA: "Vy jste mě hledali? A Ešafotovič neřekl, že jsem šla za Vikou? Potkala jsem ho v nemocnici..."
  
  OTČÍM: "Jaký Ešafotovič? Byla prázdná chodba, tak se ptej zdí, kam jsi šla."
  
  KÁŤA: "Tak to znamená, že už odešel. Promiňte. Nevěděla jsem, že mě budete hledat..."
  
  OTČÍM: "Káťo, děláš si ze mě legraci? Mluvíš tak, jako bys nebyla členem rodiny, ale cizí."
  
  KÁŤA (tiše stranou): "Tak to není..."
  
  OTČÍM: "Dobře, nemám času nazbyt. Pojďme se podívat, jaké máme rodinné zásoby. Oh, jasně, také jsem přinesl nějaké věci, dej je do pračky, až bude čas, jo?"
  
  KÁŤA: "A můžu si vybrat?"
  
  OTČÍM: "Vždy si můžeš vybrat."
  
  Otčím vaří, Káťa mu pomáhá. Po večeři Káťa uklidí nádobí, otčím se rychle chystá.
  
  OTČÍM: "Káťo, dnes budeš muset zůstat doma sama. Vracím se do nemocnice. Nedej bože, aby se Kirjušovi přitížilo. Leně je teď velmi těžko, takže budu s ní. Odtamtud půjdu rovnou do práce, takže se uvidíme až zítra večer. V ledničce najdeš něco k jídlu nebo si uvaříš sama. Peníze nechám v obývacím pokoji, kdyby bylo něco potřeba. A vůbec, nejsi malá, poradíš si."
  
  Otčím odchází.
  
  KÁŤA: "Zvláštní, dnes ani nekřičel. Proč je najednou tak laskavý? No dobře."
  
  SCÉNA ČTVRTÁ
  
  Vika a Káťa u školy.
  
  KÁŤA (zatáhne za dveře): "Zavřeno... A já jsem doufala, že se všechno povede tak snadno jako minule... No, škoda."
  
  VIKA (klepe na dveře): "Co myslíš, je tam Ešafotovič, nebo už náš hlídač?"
  
  KÁŤA (dívá se do okna): "Zajímalo by mě, jestli tam je vůbec někdo? Kam všichni zmizeli?"
  
  VIKA: "No, zítra je Štědrý den, možná se rozhodli dát si den volna navíc. Koho by kromě nás napadlo být o prázdninách ve škole?"
  
  KÁŤA (dívá se nahoru, na okna): "Co teď?"
  
  VIKA: "Neboj se, něco vymyslíme. Opravdu chceš všechno udělat zrovna dneska?"
  
  KÁŤA: "To jo. Nikdo není doma a nikdo se nebude nudit a obtěžovat hloupými otázkami. A ani ve škole se nikdo nebude smát."
  
  VIKA: "Jasně, pokud ti něco vleze do hlavy - neustoupíš."
  
  KÁŤA: "Jo, jo, ty to dobře víš, takže není třeba nic vysvětlovat."
  
  VIKA: "Sakra, už se stmívá. Musíme se rychle rozhodnout, co budeme dělat. Uvnitř, jak vidno, nikdo není, takže nám nikdo neotevře dveře s radostným výkřikem: "Pojďte dál".
  
  KÁŤA: "Díky, kapitáne. Jak bych na to bez tebe sama přišla?"
  
  Káťa a Vika chodí kolem školy a obhlížejí ji.
  
  KÁŤA: "Jasně! Ešafotovič říkal, že okno u učitelky zeměpisu nebylo zavřené, ale jen trochu přivřené."
  
  VIKA: "Počkej! Ty ses rozhodla vylézt po zdi do prvního patra? Něčeho jsem si nevšimla a tvým posledním přáním bylo stát se Spidermanem?"
  
  KÁŤA: Vedle jednoho z oken je okapová roura. Možná budu mít štěstí a je otevřené právě to."
  
  VIKA: "To je teda něco... Podcenila jsem tě. V zimě? Do prvního patra? Po okapové rouře? Hm... Pochopila jsem správně, že tě od toho neodradím?"
  
  KÁŤA: "Jo, jo."
  
  SCÉNA PÁTÁ
  
  Školní dvůr. Dívky se zastaví u okapové roury. Káťa se podívá nahoru.
  
  KÁŤA: "Ha, řekla jsem ti, že dnes je můj den."
  
  VIKA: "Z tohoto "tvého dne" se mi zatmělo v očích. Možná přece jen nepolezeš?!"
  
  KÁŤA (sundá si péřovou bundu): "Ani náhodou."
  
  Káťa se několikrát pokusí vylézt, ale vždy sklouzne. Přece jen se jí ale nakonec podaří zatlačit na křídlo okna a to se otevře.
  
  KÁŤA (tiše): "Povedlo se..."
  
  Zeměpisná učebna.
  
  Káťa s obtížemi vleze do třídy, jde ke tabuli a zastaví se před ní.
  
  KÁŤA: "Tak... Už jen chvíli..."
  
  Káťa vytáhne z kapsy malý kousek křídy.
  
  KÁŤA: "Jak to řekl Ešafotovič? Neudělat chybu s přáním? Ále, jaké by tu mohly být chyby! Mým hlavním snem je nebýt sama."
  
  Káťa začne psát na tabuli, ale zastaví se, když udělá jen malý tah.
  
  KÁŤA: "Ukázalo se, že prostě nechci být sama jako Vika. A proto je právě to vlastně moje skutečné přání, a ne to, aby byl táta naživu..."
  
  Zazvoní telefon.
  
  KÁŤA: "No?"
  
  VIKA: "Dorazila policie a hasiči. Spustil se alarm. Uteč."
  
  KÁŤA: "A co ty?"
  
  VIKA: "V pohodě. Stačila jsem se schovat. Nikdo mě neviděl."
  
  Káťa se dívá z okna a snaží se zjistit, co se dole děje.
  
  KÁŤA: "Nikde nikdo. Dobrý..."
  
  Na chodbě je zdálky slyšet kroky.
  
  KÁŤA (dívá se nejprve na okno, pak na tabuli): "Nechci být jako oni, nechci myslet jen na sebe, i když pro mě nejsi nikdo, maličký."
  
  KÁŤA píše: "Žij, netvore!"
  
  SCÉNA ŠESTÁ
  
  Káťa otevírá skříně jednu po druhé v naději, že se schová, ale vidí, že v žádné z nich není dostatek místa.
  
  KÁŤA (neustále se ohlíží ke dveřím): "No, jak to? Proč to tu všechno uchovávají?!"
  
  Káťa běží k oknu.
  
  KÁŤA: "Sakra, snad nebudu muset skákat? Ale ne!"
  
  Káťa vylezla na parapet a pokouší se dostat k rouře.
  
  KÁŤA: "Tak, ještě kousek."
  
  Káťa sklouzne a při pádu se jí zázrakem podaří chytit se za okenní parapet.
  
  KÁŤA (křičí): "Pomoc!"
  
  Na chodbě je slyšet běžet několik lidí a je vidět světlo baterek.
  
  KÁŤA: "Pomoc! Spadnu!!!"
  
  Dveře do třídy se s rachotem rozlétnou a dovnitř vtrhne několik lidí. Vepředu je Kátin otčím. Vrhne se k oknu, chytne Káťu a vtáhne ji dovnitř.
  
  KÁŤA (snaží se popadnout dech): "Děkuji..."
  
  OTČÍM (zlostně): "A proč jsem od tebe nečekal nic jiného?"
  
  Káťa si všimne, že ten, kdo ji zachránil, je její otčím.
  
  KÁŤA: "Protože nic jiného ani čekat nechceš..."
  
  Do třídy vběhne Vika.
  
  VIKA: "Jsi v pořádku?"
  
  KÁŤA: "Jo."
  
  Vika si všimne, co je napsáno na tabuli, ale Káťa mlčky zavrtí hlavou, aby nic neřekla.
  
  OTČÍM: "Jako vždy "vše společně"! (Obrací se na Káťu) Ty. Měsíc se budeš řídit mým plánem, darebáku. (Obrací se na Viku) Ty. Zavolal jsem rodičům, ať to vyřeší sami... Dva blázni. Udělaly problémy, teď abychom to rozmotávali."
  
  Otčím vychází ze třídy, za dveřmi je slyšet, jak tiše mluví s kolegy, ale není slyšet, o čem.
  
  VIKA: "Proč ses rozhodla změnit přání? A proč jsem měla mlčet? Řekla bych mu, že by tě celá rodina měla na rukou nosit."
  
  KÁŤA: "Víš, vzpomněla jsem si na slova Ešafotoviče, že přání nesmí být chybné a na to, jak ses bála, že zapomenu na naše kamarádství, jakmile budu mít opravdovou šťastnou rodinu. Uvědomila jsem si, že nechci být jako oni (kývne hlavou směrem k otčímovi) a zapomínat na všechny ostatní, i když mně je dobře.
  
  VIKA: "Hmmm... A jemu jsi neřekla, proč? Nevím, kdyžtak bych mu ukázala ten nápis nebo tak něco."
  
  KÁŤA: "A co říkat? Že se od sebe nelišíme, ale jen oni se mohou neustále ospravedlňovat a vždy za všechno můžu já? No. Aspoň tedy nemám doživotní trest."
  
  KÁŤA: "Stejně se trochu bojím..."
  
  VIKA: "Já vím. Ále, nějak se z toho vykroutíme."
  
  KÁŤA: "Tebe taky kvůli mě potrestají."
  
  VIKA: "No tak, věděla jsem, do čeho jdu. My vždy něco provedeme. (Pyšně). Ale provedeme to spolu."
  
  Do třídy znovu vchází otčím, dívky zmlknou.
  
  OTČÍM (zvýší hlas): "Co mlčíte? Na policii také budete mlčet? A rychle odpovězte, když se vás někdo na něco ptá!"
  
  KÁŤA (vyděšeně, stranou): "Nestala jsem se netvorem tím, že jsem zachránila jiného netvora."
  
  VIKA: "Neudělaly jsme přece nic špatného!"
  
  KÁŤA: "Přesně tak! A Ešafotovič tu není? Chtěla jsem se mu omluvit za problémy."
  
  OTČÍM: "A ty to opravdu umíš? Uklidni se, o prázdninách tu žádní učitelé nejsou . K čemu je teď ve škole potřeba pracovníky?"
  
  Káťa a Vika si vyměňují pohledy.
  
  VIKA (šeptem): "A s kým jsme tedy pily čaj?"
  
  KÁŤA (šeptem): "Ne že bych věřila v Dědu Mráze nebo v kohokoli jiného, ale staříka, zdá se, kromě nás, nikdy nikdo neviděl?"
  
  VIKA (šeptem): "To přece tys tam mluvila o zázracích."
  
  OTČÍM (stojí u dveří): "Panebože, pojďte už odsud! Budeme prosit ředitele, aby vás nepotrestal. Sotva jsem zjistil, že je Kirjušovi už lépe, že bude méně problémů, tak vy se tady snažíte ze všech sil."
  
  KÁŤA: "Už je mu lépe?"
  
  
  EPILOG
  
  Hala nemocnice. Káťa čeká, až přijdou máma, otčím a bratr. Přichází k ní Ešafotovič.
  
  EŠAFOTOVIČ: "Dobrá práce, neudělalas chybu."
  
  KÁŤA: "To jen díky vám. I když jsem byla za své rozhodnutí potrestána."
  
  EŠAFOTOVIČ: "No, za všechno se musí platit. Rozdíl je jen v důsledcích."
  
  KÁŤA: "Asi... A vztah Viky s rodiči se po té události trochu zlepšil."
  
  EŠAFOTOVIČ: "Tak vidíš, k čemu může vést jedno malé přání. Neboj se, všechno se zlepší i u tebe. Je třeba se jen naučit naslouchat ostatním."
  
  KÁŤA: "Snažím se. Ale zatím oni (kývne na stranu, odkud by měla přijít máma a otčím) také nechtějí nikomu naslouchat."
  
  EŠAFOTOVIČ: "Všechno chce svůj čas, povede se to i jim."
  
  KÁŤA: "Mohu se vás zeptat?"
  
  EŠAFOTOVIČ: "Proč ne? Samozřejmě můžeš."
  
  KÁŤA: "Všechno pro mě bylo zajímavé, ale kdo jste? Vy neexistujete? Říkají, že skutečný Ešafotovič odjel na vánoční prázdniny k svým vnoučatům do jiného města. Ale my jsme vás s Vikou viděly a dokonce jsme spolu pili čaj."
  
  EŠAFOTOVIČ: "To je na tvém rozhodnutí, zda existuji nebo ne."
  
  Do haly přichází máma Káti, otčím a bratr. Chlapec běží ke Kátě.
  
  MÁMA: "Kirjušo, neběhej!"
  
  KIRILL (přibíhá ke Kátě): "Ahoj! Moc se mi to tobě stýskalo!"
  
  KÁŤA: "Mně po tobě taky, netvore. (Naklání se ke svému bratrovi.) Ale to neznamená mír."
  
  KIRILL (šeptem, aby rodiče neslyšeli): "Nikdy."
  
  Káťa a Kirill se usmívají.
  
  KÁŤA (otočí se na stranu, kde stál Ešafotovič): "A to je... (Káťa vidí, že jsou s bratrem sami.) Nic, zapomeň na to, netvore..."
  
  K dětem přichází máma s otčímem.
  
  MÁMA: "Káťo, co je to? Ještě jste se ani nepozdravili a už mu nadáváš!"
  
  KÁŤA (pohladila bratra po vlasech): "Ale netvorovi to nevadí, že ne?"
  
  KIRILL: "Ne, nevadí. (Směje se.)
  
  
  љ Copyright: Фаина Савенкова, 2020
  
  Faina Savenkova, Lugansk, Luganská lidová republika, 2020
  
  
  
  
 Ваша оценка:
Связаться с программистом сайта.
По всем вопросам, связанным с использованием представленных на okopka.ru материалов, обращайтесь напрямую к авторам произведений или к редактору сайта по email: okopka.ru@mail.ru
(с)okopka.ru, 2008-2019